Jak pochopit význam a důležitost whistleblowingu

Možná jste už slyšeli slovo whistleblowing nebo whistleblower. V doslovném překladu jde o „zapískání na píšťalku“, tedy upozornění na porušení pravidel. V právním a pracovním prostředí se tím myslí oznamování protiprávního jednání, o kterém se člověk dozví zejména v souvislosti se svou prací, funkcí, podnikáním, odbornou praxí nebo spoluprací s organizací.

Whistleblower, česky oznamovatel, může upozornit na korupci, podvody, nehospodárné nakládání s veřejnými financemi, porušení pravidel veřejných zakázek, ohrožení zdraví, bezpečnosti, životního prostředí, ochrany spotřebitele, ochrany osobních údajů nebo jiné jednání, které přesahuje běžný interní konflikt na pracovišti.

Ne každá stížnost je whistleblowing. Pokud si zaměstnanec stěžuje jen na osobní spor, špatnou komunikaci, nevyhovující pracovní styl nadřízeného nebo individuální nespokojenost, nemusí jít o oznámení ve smyslu ochrany oznamovatelů. Klíčové je, zda oznámení poukazuje na protiprávní nebo společensky škodlivé jednání a zda existuje veřejný zájem na jeho prověření.

Proč je whistleblowing důležitý

Mnoho nekalých praktik nelze odhalit zvenčí. Účetní manipulace, machinace při zakázkách, zneužívání pravomocí, fiktivní fakturace, obcházení bezpečnostních pravidel nebo systematické poškozování veřejných financí často vidí nejdříve lidé uvnitř organizace.

Právě proto má whistleblowing praktický význam. Není to jen morální postoj jednotlivce. Je to nástroj kontroly, který může snížit škody, zastavit pokračující porušování pravidel a upozornit na rizika dříve, než se z nich stane velká kauza.

Pro firmu nebo veřejnou instituci může funkční vnitřní oznamovací systém znamenat menší finanční ztráty, nižší právní riziko a větší šanci vyřešit problém interně. Pro společnost znamená vyšší šanci, že korupce, podvody nebo ohrožení veřejného zájmu nezůstanou skryté.

Směrnice EU o ochraně oznamovatelů

Evropská unie přijala směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie. Byla přijata 23. října 2019 a členské státy ji měly převést do svých právních řádů.

Cílem směrnice je vytvořit bezpečné, důvěrné a účinné kanály pro oznamování porušení práva EU a chránit oznamovatele před odvetou. Ochrana se týká oblastí, jako jsou veřejné zakázky, finanční služby, předcházení praní špinavých peněz, bezpečnost výrobků, doprava, životní prostředí, veřejné zdraví, ochrana spotřebitele, ochrana osobních údajů a bezpečnost sítí a informačních systémů.

Důležité je, že směrnice nestojí jen na ochraně zaměstnanců. Ochrana se může týkat také bývalých zaměstnanců, uchazečů o práci, stážistů, dobrovolníků, osob samostatně výdělečně činných, členů orgánů společností, dodavatelů, subdodavatelů a osob, které oznamovateli pomáhají.

Česká právní úprava

V České republice upravuje ochranu oznamovatelů především zákon č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů. Účinný je od 1. srpna 2023 a do českého právního řádu převádí evropskou směrnici o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie.

Český zákon pracuje s pojmem oznámení o možném protiprávním jednání. Může jít například o jednání, které má znaky trestného činu, znaky přestupku s horní hranicí pokuty alespoň 100 000 Kč, porušuje zákon o ochraně oznamovatelů nebo porušuje právní předpisy v oblastech vymezených zákonem, například ve finančních službách, ochraně spotřebitele, veřejných zakázkách, ochraně životního prostředí, ochraně osobních údajů nebo bezpečnosti informačních systémů.

Podmínkou ochrany je, aby oznamovatel neměl oprávněný důvod pochybovat o pravdivosti oznamovaných informací. Ochrana neslouží k vědomě nepravdivým obviněním, osobní pomstě ani k manipulaci pracovních sporů.

Kdo musí mít vnitřní oznamovací systém

Vnitřní oznamovací systém musí mít zejména zaměstnavatelé s nejméně 50 zaměstnanci. Povinnost se týká také veřejných zadavatelů, s výjimkami stanovenými zákonem, například u menších obcí. Vedle toho se pravidla vztahují i na vybrané regulované oblasti a subjekty, u nichž může být dopad na veřejný zájem vyšší.

Vnitřní systém nemá být jen formální e-mail nebo schránka. Má obsahovat jasná pravidla, kdo oznámení přijímá, jak se posuzuje jeho důvodnost, jak se chrání totožnost oznamovatele, jak se vede evidence, jak se řeší konflikt zájmů a jak se oznamovatel dozví výsledek posouzení.

Organizace musí určit příslušnou osobu nebo příslušné osoby. Ty přijímají oznámení, komunikují s oznamovatelem, posuzují důvodnost oznámení a navrhují opatření k nápravě nebo k předejití protiprávnímu stavu. Důležité je, aby příslušná osoba postupovala nestranně, zachovávala mlčenlivost a nebyla v konfliktu zájmů.

Anonymita není totéž co důvěrnost

U whistleblowingu se často mluví o anonymitě, ale právně je přesnější mluvit o důvěrnosti identity oznamovatele.

Anonymní oznámení znamená, že oznamovatel neuvede svou totožnost. Důvěrné oznámení znamená, že totožnost oznamovatele je známa příslušné osobě nebo orgánu, ale nesmí být neoprávněně prozrazena.

Ochrana oznamovatelů stojí zejména na důvěrnosti, zákazu odvety a právních mechanismech ochrany. Anonymita může být užitečná, ale má i praktické limity. U anonymního oznámení může být těžší doplnit informace, ověřit tvrzení nebo poskytnout oznamovateli zpětnou vazbu. Proto je dobré rozlišovat mezi tím, co je technicky anonymní, co je důvěrné a co je právně chráněné.

Jak lze podat oznámení

Oznamovatel má více možností.

První možností je interní oznámení přes vnitřní systém zaměstnavatele nebo organizace. Tento postup dává smysl zejména tehdy, když oznamovatel důvěřuje internímu systému, nehrozí mu bezprostřední odveta a existuje reálná šance, že organizace problém vyřeší.

Druhou možností je externí oznámení. V českém systému se oznamovatel může obrátit na Ministerstvo spravedlnosti, které provozuje externí oznamovací systém, případně na příslušný orgán veřejné moci podle jiné právní úpravy nebo v některých případech na příslušnou instituci Evropské unie. Externí kanál je vhodný zejména tehdy, když je do porušení zapojeno vedení organizace, hrozí zničení důkazů, interní systém je nedůvěryhodný nebo jde o závažný veřejný zájem.

Třetí možností je veřejné uveřejnění, například přes média. To však není běžný první krok. Uveřejnění je právně nejcitlivější možnost a ochrana oznamovatele závisí na splnění zákonných podmínek. Typicky může jít o situaci, kdy interní nebo externí oznámení nepřineslo přiměřenou reakci, hrozí bezprostřední ohrožení veřejného zájmu, existuje riziko odvety nebo je nízká šance, že věc bude nestranně prošetřena.

Jak zákon chrání oznamovatele

Smyslem ochrany je, aby člověk nebyl potrestán za to, že v dobré víře upozornil na protiprávní nebo společensky škodlivé jednání.

Odvetná opatření mohou mít různou podobu. Může jít o výpověď, neprodloužení pracovního poměru, převedení na horší pozici, snížení mzdy, nepřiznání odměny, odmítnutí kariérního postupu, změnu pracovní doby, šikanu, poškození pověsti nebo jiný negativní zásah v souvislosti s oznámením.

Česká úprava nestojí na zvláštním předchozím statusu chráněného oznamovatele. Ochrana náleží oznamovateli, pokud podá oznámení přes vnitřní oznamovací systém, Ministerstvu spravedlnosti nebo ho za splnění zákonných podmínek uveřejní. Zároveň platí, že ochrana nenáleží tomu, kdo učinil vědomě nepravdivé oznámení.

Pokud se oznamovatel domnívá, že byl vystaven odvetě, může se bránit právními prostředky. Prakticky důležité jsou zejména důkazy, časová souvislost mezi oznámením a negativním krokem zaměstnavatele a rychlá reakce, protože u pracovněprávních sporů mohou běžet lhůty. V závažnějších případech je vhodné obrátit se na právníka, Ministerstvo spravedlnosti nebo příslušný kontrolní orgán.

Finanční motiv není hlavní důvod

Český systém ochrany oznamovatelů není postavený na automatické finanční odměně za oznámení. Pro praktické rozhodování je proto důležité nevnímat whistleblowing jako způsob získání finanční výhody.

Hlavním důvodem má být upozornění na jednání, které poškozuje veřejný zájem, organizaci, zaměstnance, klienty, daňové poplatníky nebo bezpečnost. Finanční motivace by neměla nahradit podstatu oznámení: věcně, pravdivě a odpovědně upozornit na protiprávní jednání.

Proč se lidé bojí oznamovat

Ani dobrý zákon neodstraní všechna rizika. Oznamovatelé se často bojí ztráty práce, poškození reputace, sociální izolace, právních nákladů nebo toho, že jejich oznámení nebude objektivně prověřeno.

Proto je prakticky důležité, aby organizace nevnímaly vnitřní oznamovací systém jako formální povinnost. Pokud je systém nedůvěryhodný, zaměstnanci ho nebudou používat. Pokud oznamovatelé uvidí, že oznámení končí v šuplíku nebo se pozornost vedení obrací proti nim, budou spíše mlčet nebo půjdou rovnou mimo organizaci.

Funkční systém má být jednoduchý, srozumitelný a nezávislý. Zaměstnanci musí vědět, co mohou oznámit, komu to mohou oznámit, jak bude chráněna jejich identita a co se bude dít po podání oznámení.

Známé případy whistleblowerů

V historii najdeme několik známých oznamovatelů, kteří upozornili na závažná pochybení. Jejich případy však nelze házet do jednoho pytle. Někteří postupovali interně, jiní se obrátili na média, další zveřejnili utajované dokumenty a nesli za to právní následky. Ne každý známý případ je proto jednoduchým příkladem zákonem chráněného whistleblowingu.

Karen Silkwoodová upozorňovala na bezpečnostní problémy v jaderném průmyslu. W. Mark Felt, známý jako Deep Throat, poskytoval informace novinářům během aféry Watergate. Edward Snowden zveřejnil informace o sledovacích programech americké Národní bezpečnostní agentury a vyvolal globální debatu o soukromí a bezpečnosti. Chelsea Manning poskytla rozsáhlý soubor vojenských a diplomatických dokumentů platformě WikiLeaks. Raphael Halet byl spojen s kauzou LuxLeaks a upozorněním na daňové dohody v Lucembursku.

Tyto příklady ukazují důležitou věc: whistleblowing může mít velký veřejný význam, ale zároveň může přinášet značná osobní, právní a profesní rizika. Proto je rozdíl mezi morální odvahou, veřejným zájmem a právně bezpečným postupem zásadní.

Co si zapamatovat

Whistleblowing není udavačství v běžném smyslu slova. Je to upozornění na jednání, které může poškozovat veřejný zájem, zákonnost, zdraví, bezpečnost, životní prostředí, veřejné finance nebo férové fungování trhu.

Zároveň však nejde o nástroj pro řešení každého pracovního konfliktu. Aby měl oznamovatel právní ochranu, musí zpravidla jednat v dobré víře, oznámení musí souviset s pracovním nebo obdobným kontextem a musí se týkat protiprávního jednání.

Pro zaměstnavatele je whistleblowing testem integrity. Organizace, která má funkční vnitřní oznamovací systém, dokáže problémy zachytit dříve, snížit škody a ukázat, že pravidla neexistují jen na papíře.

Pro oznamovatele je nejdůležitější jednat promyšleně: shromáždit relevantní informace zákonným způsobem, rozlišovat fakta od domněnek, zvážit interní nebo externí kanál a při riziku odvety využít odborné poradenství. U vážných případů se vyplatí kontaktovat Ministerstvo spravedlnosti, příslušný kontrolní orgán nebo právníka ještě předtím, než se člověk rozhodne pro veřejné uveřejnění.

Whistleblowing je důležitý proto, že mnoho škodlivých jednání by bez lidí zevnitř nikdy nevyšlo najevo. Jeho hodnota však závisí na dvou věcech: odvaze oznamovatelů a důvěryhodnosti systému, který je dokáže chránit.