Ikigai v práci: proč máte pocit, že pracujete celý den, ale nic z toho nezůstane

Znáte to. Máte práci, která vás v zásadě i baví. Není špatná, není toxická, dává smysl na papíře. A přesto se občas přistihnete při podivném pocitu, že pracujete celý den, úkoly přibývají i mizí, ale na konci jako by nic nezůstalo. Něco jste udělali, ale těžko říct co přesně.

Tickety se zavřou, e-maily vyřídí, meetingy skončí. Navenek všechno funguje. Uvnitř to působí ploše. Je to běžný režim práce v kancelářích a v IT. A má jeden problém, dlouhodobě se v něm těžko hledá smysl.

Co vlastně znamená ikigai

Možná jste už narazili na slovo ikigai. Často se překládá jako „důvod, pro který stojí za to žít“ nebo jednodušeji „důvod ráno vstát“. Není to kariérní plán ani návod na ideální práci.

Ikigai je kombinací dvou věcí. Na jedné straně něco konkrétního, činnost, vztah nebo oblast, která má pro vás hodnotu. Na druhé straně pocit, že díky tomu má váš den nebo život smysl.

Důležité je, že v japonském pojetí to „niečo“ nemusí být velké ani výjimečné. Výzkumníci sledující dlouhověkost na Okinawě zjistili zajímavou věc. Většina tamních obyvatel žádné velké životní poslání nepojmenovala. Místo toho uváděli konkrétní, každodenní věci: péči o zahradu, pravidelná setkání s vrstevníky, řemeslo, které ovládají desetiletí, nebo prostě rytmus dne, který dává pocit řádu. Ikigai tu není cíl, kterého je třeba dosáhnout, ale je to něco, co se opakuje a co má pro dotyčného člověka hodnotu samo o sobě. Pro mnoho lidí vůbec nesouvisí s prací.

Pokud jste viděli populární diagram spojující „to, co milujete, v čem jste dobří, co svět potřebuje a za co vás zaplatí“ je dobré vědět, že podle dostupných zdrojů nepochází z Japonska. Připisuje se západnímu autorovi a do oběhu se dostal přibližně v roce 2014. Přesto se ujal právě ve spojení s ikigai a mnoho lidí ho skutečně používá jako pomyslné vodítko, způsob, jak si uspořádat vlastní priority. To není špatné. Problém nastává, když diagram přestane být pomůckou a stane se měřítkem, když máte pocit, že pokud vaše práce nesedí do všech čtyř polí najednou, něco jste zmeškali. Většina práce takto jednoduše nefunguje.

zdroj: canva

Když práce nemá tvar

Zkuste si představit běžný den. Otevřete úkol, který jste už jednou řešili. Trochu jiný kontext, ale stejný princip. Vyřešíte ho a posunete dál. Za pár dní přijde podobný.

Z pohledu systému děláte všechno správně. Práce je hotová. Ale když se na to podíváte zpětně – kolik z těchto úkolů ve vás zanechalo pocit, že se něco uzavřelo?

Obvykle velmi málo.

Problém většiny práce není, že nemá smysl. Problém je, že nemá konec, který byste dokázali cítit. Úkoly jsou malé, oddělené a výsledek je rozptýlený. Existuje, ale nevidíte ho v jednom kuse. Pokud se tento stav opakuje dlouhodobě, práce se začne měnit v šum. Pracujete, ale nemáte pocit, že se něco skládá. Postupně se přidá únava, frustrace nebo pocit, že jen „procházíte dnem“.

Možná to není o změně práce

V takovém momentu je přirozené začít přemýšlet, zda problém není v práci samotné. Možná by pomohl jiný tým, lepší projekt, něco smysluplnějšího. Někdy ano. Ale často jen měníte kulisy, ne způsob, jakým práce funguje. I v nové práci budou úkoly rozkouskovány, výsledek vzdálený a zpětná vazba nejasná. Po čase se může objevit stejný pocit.

Zkuste si všimnout malých momentů

Zpomalte a zkuste si vybavit poslední dny. Nebyly tam chvíle, které působily jinak než zbytek?

Sedíte nad problémem, který nedává smysl. Dlouho se nikam nehýbe. A pak se něco zlomí a najednou to celé zapadne. Nikdo si to možná nevšimne, ale vy přesně víte, že to sedí. Nebo někomu něco vysvětlíte a vidíte, že pochopil. Nebo zachytíte chybu dřív, než způsobí problém. Nebo upravíte proces tak, že začne fungovat jednodušeji.

Tyto chvíle jsou nenápadné. Ale mají jednu důležitou vlastnost, dají se dokončit. Máte pocit, že se něco začalo a skončilo. Že to mělo výsledek. A právě tady se smysl práce objevuje nejčastěji – ne jako velká odpověď, ale jako malé „tohle dává smysl“.

zdroj: canva

Kde tedy smysl hledat

Ikigai nemusí být ideální práce ani velké rozhodnutí. Může to být právě tento typ situací – opakující se momenty, kde vidíte výsledek, máte nad nimi kontrolu a dostanete zpětnou vazbu, i kdyby jen pro sebe. Není to dramatické ani motivační. Ale je to stabilní. A hlavně to dobře odpovídá tomu, jak práce většinou vypadá.

Ne všude se to dá najít

Aby tyto situace vůbec vznikaly, potřebujete tři věci: možnost ovlivnit, jak práci děláte, viditelný výsledek a alespoň nějaký signál, že to funguje.

Pokud v práci dlouhodobě nemáte kontrolu, nevidíte výsledek a nedostáváte zpětnou vazbu, není to o motivaci. Je to špatně nastavená práce. V takovém případě nemá velký smysl hledat „hlubší význam“ mnohem praktičtější je zamyslet se nad tím, zda lze změnit prostředí.

Jak to zjistit bez velkého přemýšlení

Pokud si nejste jisti, kde tyto momenty jsou, nemusíte to analyzovat. Stačí si pár dní všímat jedné věci: kdy jste měli pocit, že něco zapadlo? Kde jste viděli výsledek? Kde jste měli kontrolu?

Stačí jedna nebo dvě poznámky na konci dne. Nejde o analýzu ani sebepozorování, ale spíš o to, všimnout si toho, čeho byste si jinak nevšimli. Po pár dnech se začne objevovat vzor. Něco, co se opakuje. Něco, co drží den více pohromadě než zbytek.

Ikigai se často prezentuje jako něco, co je třeba najít. V praxi to ale spíš vypadá tak, že se postupně skládá – ne z velkých rozhodnutí, ale z malých, opakujících se situací, které dávají práci tvar. Neznamená to, že každá práce musí být smysluplná jako celek. Ale znamená to, že i v běžné práci lze najít části, které ji dělají dlouhodobě udržitelnou.

Možná nehledáte jinou práci. Možná jen hledáte situace, které se dají dokončit a v té současné jich máte méně, než potřebujete.